Dnes v 10 hodin dopoledne jsme se rozloučili s rodiči, spolužáky i spolupracovníky a usedli do Mercedesu, který s námi vyrazil směrem ke státním hranicím. Loučení bylo velmi dojemné – neobešlo se bez slziček na obou stranách, ale jakmile zmizely Drahotuše z dohledu, bylo již, alespoň v autobuse, veseleji.
Cesta nám svižně ubíhala, jen zezadu se co chvíli ozývaly výkřiky, kdy už bude další přestávka. Pokud by měla tato zvolání být okamžitě vyslyšena, měli bychom „čůrací“ přestávku každou půlhodinu. S trochou trápení jsme na sedmihodinovou cestu potřebovali zastávky jen 4.
Cesta nás vedla přes Mikulov do Vídně, odtud po dálnici do Gratzu, ze kterého je to co by kamenem dohodil na Slovinské státní hranice. To už atmosféra v autobuse začala houstnout a dokonce se ozývaly ojedinělá zvolání: „Já tam nechci.“ a „Pojeďme domů!“
Po sjezdu z dálnice nás čekalo překvapení ve formě střechy TONDACH a o kousek dál sousoší koní, oznamující příjezd do Konjic. Během chvilky našli naši šikovní řidiči školu, před kterou jsme byli uvítáni slovinskými kamarády, jejich rodiči i některými učiteli. Obavy našich dětí vzaly brzy za své a rozjeli jsme se – děti do rodin a my do osamělých hotelových pokojů.
Pevně doufám, že všichni půjdou brzy spát, abychom zítra při slavnostním přivítání vypadali trochu k světu. Krom zdravic nás ještě nemine prohlídka historického centra Slovenských Konjic a nějakého kláštera (snad).
Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.