Exkurze do vysokých pecí

Dnešní slunečný den jsme využili k dlouho plánované návštěvě národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice. K dopravě jsme využili pohodlné soupravy Regiojet, a tak největší rámus nepocházel od kol vlakové soupravy, ale byl způsoben našimi žáky. Do Ostravy jsme dorazili celkem úspěšně, jen někteří se nemohli rozloučit s hračkami v dětském kupé, ale podařilo se. Nákup jízdenek na MHD by vydal na článek sám o sobě, zmíním snad, že jsem alespoň padesátkrát odpovídal na dotaz:“Jakou jízdenku si máme koupit?“ A to dnes jelo jen 33 žáků. Jízda tramvají byla větším zážitkem než Anenská pouť se všemi atrakcemi a když jsme vystoupili u průmyslového areálu lehce pokrytého rzí, otázky typu:“Proč je to tak špinavé?“ mě zanechávaly již naprosto chladným. Hlavní atrakcí nebyla ani obrovská hala Gong (původně plynojem o průměru 70 m), ani vysoká pec (nejvyšší plošina v 60,7 m), ale focení se v zrcadle na záchodcích a „komunikace“ přes prosklenou výplň haly. Asi už dnešním dětem nerozumím.

Po návštěvě tohoto historického kolosu (který se bude rozšiřovat o další areály – koksovna, důl Hlubina) jsme nemohli vynechat kolos novodobý – současný „chrám konzumu“ – nákupní galerii Nová Karolinka, jejíž prohlídka žáky zaujala mnohem více – dokonce se jali zkoumat, zda bezedný pohárek k menu ve fast-foodu je opravdu bezedný a kolik lidí se z něj zvládne občerstvit. Ještě, že po mě nechtěli sehnat hrneček fungující na podobném principu – musel bych pro něj do pohádky.

Maličkostí již bylo vysvětlit žákům deváté třídy, že eskalátor se používá jen po směru jízdy a ne proti němu, osmák „zjistil“, že po zábradlí eskalátoru se nejezdí a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu, která probíhala ve stejném duchu, jako cesta do Ostravy – bouchání, hýkot, salvy smíchu, vysvětlování, že boty na křeslo nepatří a marná snaha o normální usazení (Proč nemůžeme na místě pro 3 sedět 4?).

Co se počítá – ve zdraví jsme přežili, učivo o vysokých pecích užijí deváťáci v chemii v kapitolce o výrobě železa, ale příště si zase důkladně rozmyslím, než někam pojedeme „proslavit“ Drahotuše.
Na závěr zoufalé zvolání: OSTRAVA!!!